Svědectví o povolání

Ježíš má dost moci, aby mě vrátil, pokud si to přeje jinak

Díky Boží milosti, fungující rodině a také společenství jsem prožila pěkné dětství i mládí. Asi ve dvaceti letech jsem ale cítila, že mi ještě něco chybí k tomu, aby můj život byl naplněný. Když jsem poprvé viděla naše sestry, byla jsem jejich životem velmi inspirovaná. Mé srdce zalila jakási neznámá radost a pokoj. Začala jsem sestry později navštěvovat, ale domnívala jsem se, že nejde o povolání, ale o přirozenou náklonnost a o klášterní romantiku. Po nějakém čase jsem se při evangeliu o povolání učedníků rozhodla, že se do kláštera přihlásím, přestože nemám jistotu, že jde o pravé povolání. Vnímala jsem, že je důležité se rozhodnout, dokud jsem mladá, vždyť Ježíš má dost moci, aby mě vrátil, pokud si to přeje jinak. V klášteře jsem byla mile přijata a líbilo se mi tam.  Přesto i po celou dobu noviciátu přetrvával pocit, že jsem se do kláštera natlačila sama. Ježíš mlčel, tedy v tom, co se týkalo povolání. V denních všednostech byl se mnou skrze Boží slovo, Eucharistii, společenství sester…. Před prvními sliby jsem Ježíši řekla něco v tomto smyslu: „Věřím, že mě tu chceš, tvé mlčení chápu jako souhlas, důvěřuji Ti.“ Ještě ten večer po slibech, téměř okamžitě, když jsem osaměla, jsem pocítila Ježíšovu přítomnost, lásku a ujištění. Od té chvíle se pro mě vše změnilo. Této lásce jsem už chtěla a stále chci zůstat věrná.

sestra Benedikta

 

Stále som zamilovaná

Na úvod sa priznám, že mám vyše 88 rokov a ešte som zamilovaná. – Ako to mám vysvetliť? Také intímne veci sa tak ľahko hocikomu nezdôverujú. Ale Vy, čo sa o to zaujímate, nie ste „hocikto“. Ste Božie deti, vlastne súrodenci, s ktorými raz budem prežívať nádhernú budúcnosť. Napokon, ako to urobil Ježiš Kristus? Celkom sa nám vydal napospas. Tak sa i ja chcem celkom poctivo priznať, ako som bola Bohom obdarovaná. Totiž žasnem, ako sv. Alžbeta: „Odkiaľ mám to šťastie, že matka môjho Pána prišla ku mne?“, a pýtam sa: „…že sám Pán prišiel a požiadal ma o ruku?!“ Lebo tak som to v mojich 18 rokoch chápala. A čím som staršia, tým jasnejšie veci vidím.
No, vyrastala som normálne. Až mi bolo asi 13 rokov; v kostole som sedávala ešte v detských lavičkách. V jednu nedeľu, keď som práve prijala sv. Hostiu, zaplavila ma nesmierna blaženosť. Prebudil sa vo mne dosiaľ nepoznaný cit lásky, taký krásny, príjemný, celkom nový, kryštálovo čistý. To ani nemôžem opísať, na to nie sú slová. Moja reakcia bola: „Ale mňa si nechaj pre seba, Ježiš môj.“ A počas môjho života, keď prišli pochybnosti, či som na správnej ceste, pri spomienke na ten zážitok všetky pochybnosti okamžite zmizli.
Ale časom som na to pozabudla. Zase som žila ako ostatné dievčatá, kamarátili sme sa i s chlapcami, taký normálny život veriacich dievčat. Za Slovenského štátu sme mali spolok Združenie Katolíckej Mládeže. V rámci tohto spolku sa organizovali aj exercície, ktorých som sa zúčastnila. Raz po takýchto exercíciách mi priateľka Otilka povedala: „Anička, to bolo niečo! Teraz sme také čisté, krásne! Ja by som chcela, aby sme už také ostali. Čo, keby sme vstúpili do kláštora?“ Ja som sa odvrátila so slovami: „Ty, Otilka, ak chceš, choď si! Ja ani trošku po takom niečom netúžim! A ak mám byť planou sestričkou, tak radšej budem dobrou mamičkou!“ Ešte som si spomenula na sestričky zo Sv. Kopečka, ktoré chodievali zbierať almužnu pre svoje sirôtky. Pán farár ma poprosil, aby som s nimi išla do katolíckych domov, aby neboli také bez pomoci. Ja som nemohla vidieť to ich čierne oblečenie, a išla som vždy trošku ďalej. „Niečo také na seba navešať- nikdy!“ pomyslela som si, „Hotovo!“ A od tej doby som sa každý deň modlila jeden Otčenáš za môjho budúceho.
Mala som kamarátku Helenku, ktorá študovala v Levoči na Vojtaššákovom učiteľskom ústave. Raz na levočskom odpuste ma zavolala: „Poď, ukážem ti, kde študujem.“ Šli sme; videla som. Pri odchode ma upútala pri bráne ponuka na exercície pre dievčatá. Bola som rozmarná a zo žartu som sa dala zapísať. A zúčastnila som sa ich, lebo som ešte mala ten cit, že čo sa sľúbi, musí sa splniť. – A tam sa to stalo. Ten cit lásky ako 13-ročnej, sa naraz vo mne prebudil. Ježiš na mňa pozrel s takou láskou, že som bola bezmocná ako ten zajačik, keď ho fascinuje had. I ja som bola bezmocná, zajatá jeho láskou: „Mňa si nechaj pre seba!“ zopakovala som. Okamžite som sa rozhodla: „Idem do kláštora! Pre tvoje krásne oči, Ježiš!“
A teraz, ako si počínať? Čo robiť? Bola som bezradná a na odchode pri bráne zúfala, lebo všetko som videla zrútené. Ešteže Pán Boh dal človekovi slzy. Odrazu sa mi spustili, takže sestrička pri bráne ma prekvapene osloví: „A … čo plačete?“ „Najradšej by som tu ostala!“ vzlykám. – Chvíľka ticha. – „Však môžete…“ zbiera sestrička slová. „Počkajte, idem po sestričku predstavenú. Dohovoríme sa, vyplníte dotazník…“
S dotazníkom prišla regionálna predstavená Krescencia. S nesmiernym uľahčením som všetko vyplnila. Jedinú rubriku si dodnes pamätám: „Prečo chcete vstúpiť do kláštora?“
„Z lásky k Spasiteľovi“ – som napísala. A bola to pravda. Dostala som lístok, na ktorom bolo napísané, čo si mám so sebou priniesť a lehotu nástupu od 1. do 5. augusta. Rozhodla som sa pre 5. august.
Doma som nič nepovedala. Bola som naučená samostatne jednať. Ešte len učnica krajčírstva, už som zarábala a bola som živiteľkou rodiny. Najstaršia z dievčat; predo mnou brat na vojne, po mne ešte 5 mladších súrodencov. Za pár dní si ma mamka zobrala nabok. Mala slávnostnú tvár, vážnu, pokojnú. Vraví: „Anička, dieťa moje! Viem, čo zamýšľaš. Našla som tvoj papierik. Tak počúvaj. Ak ťa Pán Ježiš volá, len pokojne choď! Na nás sa nepozeraj, my sa nejako pretlčieme. Je to taká veľká milosť, že sa oplatí za ňu všetko obetovať. Ale ak by to bolo z pýchy, zostaň len pekne doma!“ Ja som sa mamke ani do oči nepozrela. Hanbila som sa, lebo som bola nezbednica a naraz idem do kláštora! A že spomínala pýchu – túžila som byť učiteľkou, tak si myslela, že možno preto idem do kláštora. Byť učiteľkou v tej dobe, to čosi znamenalo!
A teraz musím ešte doplniť Božiu výchovu na mne. Chcel, aby som vedela, čo je láska, a aby som ako neskúsená niekedy neľutovala čoho som sa zriekla. Dal mi príležitosť, aby som sa pre neho sama rozhodla. Jeden mladík, sused, prichádzal k nám ako kamarát môjho brata. Ale ja som vycítila, že chodí za mnou. Nič z toho nebolo. Pri odchode do kláštora zaplakal, že ako sa môžem tak izolovať.
Krásna láska to bola, keď som sa na výletoch v Tatrách stretávala so študentom maliarskej akadémie, ktorý sa z Bratislavy vracal domov na prázdniny. Tam sme si okamžite padli do oka. On bol kalvín, ale my sme sa bavili o Nebeskom Otcovi, stvoriteľovi všetkého krásneho. Za ruky sme sa viedli, aby sme nespadli do priekopy a pozerali na hviezdy, a spytovali čo je ďalej, aké je vlastne to nekonečno. Jeho rodičia spozorovali naše sympatie, a napomáhali tomu. A  ja tu prídem s rozhodnutím vstúpiť do kláštora! Jeho mamka ma odhovárala od toho. Tu sa chlapec pýta mamky: „Mama, máš Aničku rada?“ „Čo to za nezmyselná otázka!“, vraví mamka. „Tak nechaj Aničku byť šťastnou!“ Predstavte si to zrelé, šľachetné zmýšľanie 17 ročného chlapca! Na rozlúčku mi namaľoval krásny obraz Tatier. Dodatočne som sa dozvedela, že celý týždeň chodil v rovnakom čase na to miesto maľovať, lebo Tatry posunom slnka menili farbu. Obraz som do kláštora nevzala…  Pri rozlúčke sme si zaumienili, že budeme žiť tak, aby sme sa u Nebeského Otca stretli. Asi o 50 rokov mi jedna príbuzná napísala: „Janka moja, zomrel XY…, viem že si mala k nemu dobrý vzťah. Pohreb bude…“ A verte mi, zaslzila som…Pane, pridaj mu slávy!
„S Bohom nie sú žiadne žarty! Boh je VERNÝ!“ Toto ma nechal prežiť, aby som vedela, čo je láska.
Niekedy som mala dojem, že som nezraniteľná – tak som si bola Ježišovou láskou istá. No, často, veľmi často som pocítila aj svoju úbohosť. „Bože, prepáč, kam sa to škriabem!“ A prišla mi pomoc: „Nie vy ste si vyvolili mňa, ale ja vás!“ „Tvoja vina, Pane, že si si ma vyvolil!“ a rozplačem sa, že v jeho očiach mám takú obrovskú cenu…

sestra Jana

Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem si vyvolil vás

Pětileté děvčátko jde s maminkou po ulici a vidí poprvé řeholní sestru. „Mami, kdo to je?“ „To je sestřička“, odpoví maminka. „Já budu také sestřičkou“, řekne děvčátko, aniž by mělo tušení, co to obnáší.
Ale volání Boží nepřestává. Jedenáctiletá začíná studovat na „Dívčím reálném gymnáziu“ v Olomouci – Řepčíně. Gymnázium náleží sestrám dominikánkám; ovšem ne dlouho. Ale i ty ne celé dva roky, prima a sekunda, stačí, aby Pán v srdci vzbudil touhu po životě Jemu zasvěceném.
Jako světlý bod vystupuje vzpomínka na pouť na Hostýn. Asi třináctiletá si „udělá své vlastní zasvěcení Pánu“ v bazilice Panny Marie. Jen tak, kleče a potichu, ale bere to velmi vážně.
Jednou maminka poukáže na malou brožurku s obrázkem sv. Josefa na titulní straně, ve které se píše o kongregaci Sester Neposkvrněného Početí Panny Marie v Přerově, které mají svou činnost i v misiích u malomocných. „Tam bych chtěla jít!“ A tak asi v roce 1949 přichází první prázdninový pobyt u sestřiček v Přerově, který hluboce v duši zapůsobí.
Ale po roce 1948 přichází rušení všech řeholních řádů a také zavedení jednotné školy. Výborný prospěch ve škole napomáhá k přístupu na čtyřleté Fučíkovo pedagogické gymnázium v Olomouci. Touha po řeholním životě je v duši utlumena. Po maturitě, kvůli „náboženskému zatížení“, přichází místo učitelky na národní škole v okrese Bruntál. – Jedna vzpomínka: mladá, pohledná dívka stojí před zrcadlem a dívá se na sebe, hodnotí svůj vzhled a možnosti vzhledem k partnerství a pronese: „Já bych mohla, ale nechci.“ – Stále to volání v duši a ten slib daný Jemu.
Pán chce víc: „Máš dobré výsledky ve vyučování, ale ne ve výchově. Lidé vědí, že chodíš do kostela a to nemůže být. Rozhodni se!“ – říká inspektor. Loučení s učitelským povoláním je těžké, přicházejí slzy. Ale zase taková myšlenka: „Jak bych mohla přijít do osvětleného kostela s vědomím, že jsem HO zapřela?“  – A tak přichází nástup do podniku MORAVOLEN. Nejprve jako přadlena, po čase jako vedoucí závodní jídelny. V roce 1968 v rámci tak zvané rehabilitace nastává návrat do učitelského povolání.
Maminka napíše: „Sestřičky z Přerova jsou v Králíkách.“  –   Potom to už jde ráz na ráz. Na odboru školství sice kroutí hlavou nad tím bláznovstvím a lékař prohlásí, že ještě nikdo od něho nežádal osvědčení, že je zdravý, až teď, ale to vše nic neznamená a v roce 1969 se otevírají brány kláštera v Králíkách.
Nebylo a není všechno lehké; vždyť Pán kárá a trestá ty, které miluje. Ale nikdy bych neměnila. Povolání k zasvěcenému životu je dar Boží: Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem si vyvolil vás.

sestra Václava